Už na poledne unavený
nohy tě trochu pálí odspoda
obhlížíš náves za kostelem
tam totiž bývá hospoda
omočíš rety do pěny
opláchneš duši z prachu cest
sklenka je zrazu z půle plná
pořád ji svírá moje pěst
zatímco slunce na poledne
rozpálí žulu v dlažbe do běla
farář si sedne vedle tebe
zazvoní zvony zpoza kostela
zpívají ptáci v srdcích lip
mávnutím proutku další nebe
odněkud shora přiletí tiše
postaví druhé vedle tebe
přišel čas odejít
opřeš se loktem o stůl ohlazený
a do ticha se zeptáš pěny:
Jsi na mé cestě žízeň, nebo voda?
Steveovi, Tamtamovi, Marovi a všem dalším, s kterýma se chodím toulat.