Před dvěma rokama pomalu končila stará garda RedBlacku - Tomič, Zámek, Korbin, Pelo byl rozsypané už pár měsíců dopředu, Jarda s Dušisem dávno odstěhovaný do Prahee, Luboš hrával na jedno koleno a poslední držák byl akorát Karet, kterej si držel svoji pravidelnou docházku 1x za tři měsíce. A já taky přibral a lehce zpomalil . Aj tak bylo úžasný, že jsme to hráli tak dlóho.
Ale končit se mi ještě nechtělo, tak jsem v Brně pohledal mančafty, jestli někdo neshání gólmana nebo aspoň maskota. Došel jsem si pinknout kulaté nesmysl do Florbal Židenice a rozhodně to bylo nejlepší sportovní rozhodnutí za pár posledních let.
Dneska jsem umyl a nakrmil děti, hodil na sebe šusťáky, mikinu a klubový triko a vyrazil na pár kiláků běhat po čtvrti. Přemýšlel jsem proč vlastně to celý dělám, co mě na tom baví: 2x týdně na sebe hodit dalších deset kilo výstroje, vlézt do kasy a nechat partu dalších darebáků střílet díratej míček mým směrem. Netuším proč, ale za nic bych to neměnil.
Jsem dost rád, že jsem v pětadvaceti sport nezabalil s tím, že mám moc práce. Ani ve třiatřiceti že su moc staré. Miluju svoji manželku, že na sport nežárlí a nevyčítá mi, že bych měl být s dětma doma (ostatně, jen co to půjde, vezmu děti na zápasy... Bude je to zas bavit a Lída se naučí pár nových slov. Takových těch na výměnu do školky). A obdivuju svoje šlachy a klouby, že ještě nejsou rozdělávací.
Rozhodně už nikomu nestačím - sprintem překvapím nejen svoje okolí, ale i seismology a vlastní hercnu. Když mě někde jen tak píchne, obvykle se do tří dnů musím dostavit na Úrazovku nebo k Mudr. Černému, z turnaje už mi na vzpamatování se nestačí víkend - prostě kulhám a hekám až do čtvrtka. A když bych si šel zaběhat kolem Priglu, napíše Brněnská Drbna další legendární článek a-la Hořící Pařez: Děti Země vrátili do přehrady velrybího samce.
Ale pořád mě to strašně baví. Doufám, že moje děti budou taky takhle sportovat - ne vrcholově. Spíš tak na vyprdění a "abych taky něco dělal", kvůli partě a na žízeň. Občas se hecnout a šlápnout mimo komfortní zónu, trochu máknout na letní přípravě a občas vyrazit na nějaký letní turnaj, který je spíš o tom sociálnu než úplně o výkonech.
Tak snad to vydrží všem co nejdýl. Práce není zajíc a jaksi nikam neuteče, vysportovanej tatínek je psychicky odpočatej a může pro děti dělat zároveň baletku a draka, nevymýšlí pitomosti a nemá moc času běhat za ničím jiným jak za balonkem. No a že se po turnaji protáhlo vyhodnocení - nedá se nic dělat. Kapitán řekl a když řekne kapitán, to je jako když poručí maminka. Poslóchat se musí.